Muzeum Keltičkova kovárna

„Při staré silnici, vedoucí z Opavy do Polska, bydlil ve Slezské Ostravě kovář. Měl při břehu Ostravice proti Zámostní bráně skrovnou, chudou chaloupku a vedle ní podkovářskou dílnu (dnes je zde „Muzeum Keltičkova kovárna).

Na několika začernalých sloupcích spočívala děravá střecha, kryjící otevřenou výheň a kůlnu s podkovářským náčiním. Čím více upadal obchod a povoznictví při starých zemských cestách, tím více také upadala řemesla, kdysi tak v podhradích a při obchodních stezkách vzkvétající. A čím hůře se slezsko-ostravskému (polsko-ostravskému!) kováři Keltičkovi dařilo, tím více hladových krků a starostí přibývalo.

Jedenkrát došlo kováři palivo, a proto se rozhodl, že si u kamenitého polička, v údolí Burňa vyseká divoce rostoucí plánice. Vzal s tovaryšem sekyry a pily a šli.

Bylo to v červnu. Letní slunce žhavě osvětlovalo rovinatý kraj pod slezskoostravským kopcem a Ostravice z dálky klikatila se stříbrným tokem k městu. Na Burni vystupovalo místy z pískovců kamení zvláštní černé barvy. Kovář se ho dosud nikdy tak nevšiml jako toho dne. Když první strom kácely, větve od kamene osekali a pařez ze země dobývali, viděl Keltička i s tovaryšem, že země pod plánicí je složena z černého kamení.

Ve slezskoostravském (polskoostravském!) kostele vyzváněli právě poledne. Tovaryš proto rozdělal na poli malý oheň a přistavil k němu několik vykopaných černých kamenů, aby si na nich mohli ohřát oběd. Ale více se podivili. Černé kameny od ohně chytily a hořely ještě i tehdy, když dávno dříví pohořelo.

Brzy se o tom roznesla pověst po celém okolí a lidé černé kamení, jemuž uhlí říkali, vykopávali a topili jím. Kovář Keltička pak pozemek na Burni prodal těžařům na dolování a žil spokojeně ve staré kovárně při Ostravici (10-136)“.

A to je konec pověsti o nálezu uhlí v Polské Ostravě, dnes Slezská Ostrava – Zamost.

Tři šachtice vedle sebe – ukázka prvotního kutání v 16. – 18. století.